Stránky svobodného brdského horala

Velikonoční návštěva Baštiny

10. listopadu 2012 v 11:45 | Václav Kopecký |  Cestopisy

Velikonoční návštěva Baštiny
Loni jsem dostal od mladých publikaci "Střední Brdy na starých fotografiích a pohlednicích". V ní jsem narazil i na fotografii, kde byl kus zdi jakéhosi zaniklého kláštera poblíž Teslín. To byla pro mne vůbec první informace o tomto zajímavém místě v lesích. Někdy na podzim při mé návštěvě Nepomuku u Rož. jsem se v místní malé hospůdce dal do řeči s jedním lesním dělníkem a zmínil jsem se, mimo jiné, i o této fotografii. Věděl o ní, ba na tomto místě i byl. Popsal mi i cestu podél Hořejšího Padrťského rybníka, i jak mocně na něho ono místo působilo. Jakási energie prý vyzařovala z těch rozvalin a okolních buků. Prý to najdu, musím ale jít až za nějaký potok a tam hledat.
Co jsem si letos v lednu pořídil PC a připojil se na internet, hledal jsem na něm i všemožné informace o Brdech. Tak jsem objevil i fundované a vyčerpávající články i s fotografiemi pana P.Wunsche o tomto zaniklém benediktinském opatství. V jednom článku popisuje cestu od Míšova. Bylo mi však jasné, že pokud se tam někdy budu chtít vypravit, tak z této strany je to pro mne dost z ruky. Takže jedině od Padrtě. Další informace jsem četl v knize pana Čáky "Střední Brdy, krajina neznámá", kterou se mi po několika nezdarech podařilo konečně sehnat. No a poslední podnět, abych se tam co nejdříve vypravil, byly články p. Vlčka a Vaška Knechtla na jeho web-stránkách o akci "Betlémské světlo na Baštině". To by bylo něco dle mého naturelu, moci se účastnit. Bohužel, v tomto období se do Brd zatím nikdy nedostanu. To už jsem byl ale rozhodnut, že to místo musím poznat. Na netu jsem studoval letecké snímkování, kde po příblížení je skutečně znát cesta od dělící hráze Padrťských rybníků směrem k jihu, která se pak stáčí pravým obloukem poblíž inkriminovaného místa. Dá se poznat i hladina rybníčku, dokonce i se stínem smrku, který stojí na jeho břehu. Také jsem si ještě stihl včas vytisknout z netu tuto část lesa z mapy pětadvacítky (to je ta hojně kritizovaná, já to nedovedu posoudit), než jí nějaký 'dobrodinec' z netu stáhl s vysvětlením, že pro malou návštěvnost. Já na té mapě byl skoro každý den.
Koncem března rodinná rada rozhodla, že se na velikonoční svátky pojede do Nepomuku. Z naplánovaných výšlapů do brdských lesů se na Velikonoční neděli nejlépe hodil ten k zaniklému klášteru. Když nemohu kolem Vánoc, můžu na Velikonoce. A tak jsme ráno s Brokem vyrazili silnicí k Červenému lomu, ale kousek za el. vedením na Pražák zahli vlevo na cestu Gangloffku, přešli potok Buková i silnici na Bukovou v místě zvaném U boudy a pokračovali dál k rozcestí lesních cest Varta - Václavka na svahu Jahodové hory. Touto cestou rád chodím, mám tady u nejvyššího místa cesty i 'svůj' odpočinkový pařez, kde se při návratech vždy na chvilku posadím. Nikdy jsem ale Jahodovou horu zevrubněji neprolézal, vždy pouze jen po této cestě. Teď jsem tedy chtěl využít příležitosti, a když už jdu kolem, tak jí trochu blíže prozkoumat. Prolézal jsem nejprve divoká skaliska severně od cesty a hodně si je fotil. Později jsem se dozvěděl, že se jim říká Puklá nebo Prasklá skála. Už si přesně nepamatuji. V jednom místě, již nad skalisky, je mnoho jakýchsi nepravidelných prohlubní, jam. Našel jsem i asi 5 metrů dlouhý, z kamenů navršený val. Jeho účel jsem v tomto místě nepochopil. Vše zarůstá nálety. V jedné části se mezi dvěma skalisky tyčily dva nádherné buky a hned za nimi spadal prudký svah do okolního lesa. Přešel jsem cestu na jižní stranu a vydal se po jakési lesní odbočce někam do prostoru vrcholu hory. Tato lesní cesta skutečně vedla poblíž dvou dominantních skalisek. To o něco vyšší bude určitě i vrcholek Jahodové hory. Matně si vzpomínám, že jsem tuto skálu viděl i na nějaké fotce. Ale tyč s tabulkou "Na skalách" a s výškovým údajem 725,9 m je mezi balvany kousek vedle a v žádném případě ne na nejvyšším bodě. Na obě skaliska jsem vylezl, na to vyšší i po čtyřech a dost jsem si nadával, protože jsem měl na nohách dost těžké holínky, očekávaje prostor za Horním rybníkem blátivý. V holinkách se fakt po skaliskách blbě leze.
Na tu o fous nižší skalku vede jakýsi z kamenů vyskládaný chodníček. Než jsem si ho stačil všimnout, Brok už se hnal po něm vzhůru. Tak já rychle za ním. Na vršku kolem smrčku prudce vpravo a už jsem na malé plošince, jejíž stěny z opačné strany spadaly téměř kolmo do zalesněného údolí. Rychle jezevčíka připínám na vodítko, protože ten blbec šmejdí na hraně skály a tak aby nesletěl. To údolí dole je tak trochu jakoby do podkovy a mimo paseky pode mnou jsou všude naproti vzrostlé smrky, které zabraňují delšímu pohledu. Před léty muselo zde být nádherné výhledové místo. K Vartě a někam k jihu k plzeňské silnici. V tom mě utvrzuje i poznatek, když po sestupu zjišťuji, že ten chodníček neznatelně pokračuje i od tohoto skaliska prudkou strání kamsi dolů. Opouštím obě dominanty i vrcholové značení a protože se mi zdá, že terén směrem k jihu trochu nepatrně stoupá, prolézám hustým smrkovým lesem ještě asi 200 metrů dál. Narážím na jakýsi úzký travnatý hřbet, ze kterého sem tam vystupují obrovské balvany, výšky tak do pasu, který rozděluje smrkový porost na dvě části. Všechno si fotím, ale jen jako dokument pro sebe, abych měl v PC později také něco svého a nemusel vše hledat na webech. I když mé fotky se těm od profíků, co fotí na Brdech, nemohou rovnat. Pohled na hodinky mě upozorňuje, že už se na Jahodové hoře poflakuji skoro dvě hodiny a mým dnešním úkolem je navštívit a hlavně najít rozvaliny kláštera. Vracím se tedy na cestu, sice ne přímo ale cik cak, abych se ještě po temeni trochu porozhlédl. Později se v "Nepálu" dovídám od jednoho domorodce, který vyrůstal poblíž hájovny Na Vartě, že jsem měl lézt na Jahodovou horu směrem od té hájovny, přes bývalý lom. Je to prý zajímavější. Tak jindy. O tom chodníčku na to skalisko také věděl. Zapomněl jsem se ale zeptat, proč je vrchol označen jako Ve skalách a ne Jahodová hora jako v mapách.Konečně jsem opět na své oblíbené cestě. Rychle míjím malou loučku po pravá straně, kde dříve ještě pamatuji veliký seník, co je teď ve skanzenu ve Vysokém Chlumci. Někde pod ním mě před léty přes cestu přeběhla bachyně se třemi selaty. Tehdy mě ale doprovázela ještě moje čtyřnohá kamarádka, německá ovčanda, která už ale tři roky odpočívá ve věčných lovištích. U Václavky se nijak nezdržuji jako jindy, jen si neodpustím mrknout se k rybníčku. Asi 400 metrů po Teslínské aleji a zahýbám na cyklostezku k Padrťákům. Loni jsem si tady asi dvakrát pokecal s lesními dělníky, co sváželi kmeny z lesa k cestám, a byli ubytováni v Nepomuku. Počasí bylo docela fajn a já si vychutnával chůzi a okolní les. Najednou se ale trochu setmělo, nejdříve pozvolna, ale pak začalo normálně regulérně chumelit. Trvalo to asi 20 minut a pak zase bylo sluníčko. Takže to chumelení bylo docela vítané zpestření výletu. Míjím značku "Cyklisto, sestup z kola" a už jsem na dělící hrázi. Brok stále přede mnou, už to tady zná. Ale koukám, že se začíná ježit, vrčet, prut vztyčený, tak zbystřím také. Za okamžik již vpravo dole vidím roztroušenou skupinku 8, 10 postarších lidí, která právě přicházela k dělící hrázi. Určitě se sem museli prodírat někudy po východním břehu Dolního rybníka. Jedním pohledem vidím, že všichni to jsou opravdu staří lidé, starší než já. Všichni pánové již bělovlasí, dámy vybavené trekingovými holemi. Dáma na čele již za pomocí hůlek docela svižně zdolává svah hráze. Podávám jí ruku, abych jí na posledním metru pomohl, to ale s úsměvem odmítá. Mám v úmyslu se jich zeptat odkud a kam, zdá se mi však nevhodné očumovat na místě jejich výstupu na hráz. Tak kousek poodcházím, že na ně opodál počkám. Takovéto vitální staré lidi obdivuji. Místo aby seděli někde na lavičkách a nadávali na poměry, tak se věnují aktivnímu pohybu. Určitě bych si s nimi popovídal. Oni ale zamířili po hrázi směrem odkud jsem právě přišel. No nic. Pouštím znovu Broka a za chvíli jsem u Dzůrovky. Tady dělám několik snímků, ale musím měnit baterie. Další jsou již ale také částečně vybité a tak mě tato vzájemná výměna dvou sad baterií provází už po zbytek cesty. Jedna ve foťáku a ve druhé se zatím ještě mátoří zbytkové napětí.
Cestu k jihu, částečně kopírující nedaleký břeh Horního Padrťáku nacházím snadno. Vlastně je pokračováním jakéhosi parkoviště nebo manipulační plochy lesáků. Tak jsem si oddychl. Nikdy jsem ještě v lesích západně od rybníků nebyl. Jen jednou jsem procházel trasu cyklostezky do Trokavce. Ale to jsem dost přes Okrouhlík mazal, protože se někde od Kolvína ozývala střelba a já jsem na tu cestu vlezl i přez závoru s oznámením střeleb. Hlavně jsem tehdy koukal, abych někoho nechtěného nepotkal, než mi došlo, že když je ta cesta uzavřena kvůli střelbám, tak se tam nebude motat asi ani nikdo "od nich".
Vcelku pohodlná lesní cesta, po rovině, stále jižním směrem, místy dost blátivá. Holínky dobré, ale šlo by to i bez nich. Když cesta překročila druhý potok, podle mapy Zlatý, čekám, zda se bude opravdu stáčet k západu. A skutečně. Od té chvíle tedy zbystřuji pozornost. Po chvilce mi připadá, že vidím v lese jakýsi val, či co. Jdu ještě kousek a hledám místo, kde by se mi lépe vlezlo do lesa, abych se na to mrknul. A hle, jakýsi vjezd. Tak vejdu, rozhlížím se a hurá, vidím opodál rybníček. Takže jsem na místě, tady to musí být. Nejprve tedy na hráz, je to skutečně ten val, kterého jsem si všiml z cesty. Poznávám i ten vysoký smrk co stíní rybníček na leteckém pohledu. Fotím, kochám se, Brok šmejdí po břehu. Tak, a kde jsou rozvaliny kláštera? Matně si vybavím náčrtek z článku p. Wunsche a už jsem u nich. Mohutné buky po obvodu rozvalin, místy vrostlé i v nich. Na jednom rohu, směrem k rybníčku, položeny již uschlé květiny a způli vyhořelá svíce. Obcházím místem dokola, fotím, jsem rád, že mě kroky sem dovedly. Jenom mne mrzí, že mimo psa se mnou není ještě někdo, aby na fotkách lépe vynikla výše rozvalin v porovnání s lidskou postavou. Ale zase si mohu na chvíli sednout někam na kámen, nikým nerušen, jen se tak tiše dívat a nechat představivost bloudit mnoho století zpět. Jak to tehdy zde asi všechno vypadalo. Vzpomenu si na články, které jsem o tomto místě četl a na lidi z akce "Betlémské světlo" a připadá mi, jako bych je z těch jejich článků a fotografií znal osobně a oni tady někde poblíž byli přítomni. Prostě na sebe nechávám působit zdejší genius loci. Nakonec se zvedám, ještě jednou vše přejedu pohledem, u cesty si fotím cedulku "Člověče postůj a pomni…..". Určitě se sem ještě někdy vrátím.
Co teď? Stejnou cestou se mi zpět nechce. Čas je také dobrý, takže rozhodnuto. Když už jsem v téhle části lesa, tak bych se mohl zajít podívat na "radarovou kótu". Po stejné cestě tedy pokračuji dál, ta začíná mírně stoupat. Za chvíli si ale náhle uvědomuji, že v těch článcích se ale píše o rybníčcích dvou. Na fotkách je jeden i s malým ostrůvkem, tenhle byl bez ostrůvku. Tak si vynadám, že jsem si to neuvědomil dřív, vynadám i Brokovi, že ten druhý rybníček nevyčenichal ani on, ale už se mi nechce vracet.
Přicházím na lesní křižovatku. U ní posed a nějaký polorozpadlý přístřešek pro krmení zvěře či co. Nejprve se vydávám obhlédnout ten nižší, plochý vršek Břízkovce. Alespoň podle vrstevnic na mapě jsou dva. Když se vrátím zpět na křižovatku a chci se vydat k hlavnímu vrchu, přijíždí z té strany po cestě terénní auto. A sakra, asi lesáci. Ještě stihnu připnout psa a už jsou u mne. Pražská SPZ. Oddychnu si, to lesáci nebudou. Pán a paní středního věku zastavují, stahují okénko a jestli nevím, kde jsou. Že prý tady má být někde nějaký lovecký zámeček. No jó, Pražáci, pomyslím si. Tak je informuji, že jsou ale totálně někde jinde. Vysvětlím jim cestu na Míšov a tam ať se zeptají, kudy mají ten komplex lesů objet. Ani jsem se nezeptal, odkud se tam vzali. Tak takovéto cestovatele v Brdech nemusím. Srovnávám s tou partou vitálních, bělovlasých seniorů a seniorek.
Vydávám se tedy směrem, odkud ti Pražáci přijeli a bedlivě sleduji les po levé straně, kde by podle mapy vrch Břízkovce měl poblíž cesty být, abych ho nepřešel. Mírné stoupání, pak už jde cesta po rovině a v jednom místě jakási odbočka do lesa. Tak to vezmu po ní. Po pár metrech se obloukem stáčí vpravo a to již krátce stoupám svahem a mezi kameny, pařezy a větvovím na vršek, ke triangulační tyči a patníku. Křížem krážem si to tady procházím, pár snímků a pak po cestě zpět k tomu rozcestí s cestou od kláštera. Rychle se rozhoduji, že budu pokračovat až k cestě, co vede od Míšova. Brok už po mě furt pokukuje a šťouchá mě čumákem do nohy, mě už docela taky vyhládlo. Tak se konečně usadím v té malé boudě co stojí u křižovatky. Vytáhnu Májku, chleba, vodu a bratrsky se s Brokem dělím. To znamená, že já sním větší díl. Během sváči ale skutečně přijíždějí směrem od Břízkovce lesáci, ale my jsme zalezlí v boudě, nevšimnou si nás a zahýbají k Padrtím. Nevím tedy jak jindy, ale dnes je zde nějak provoz. Po krátkém odpočinku tedy znovu vyrážíme také směrem k Padrti. Cesta poměrně teď nudná. V jedné mírné zatáčce si fotím vpravo od cesty dva kamarády, nebo milence. Smrk a jakýsi listnáč, kdybych tak poznal druh, vrostlí kmen do kmenu a větvemi se objímaly navzájem. Pak už křižujeme cestu od dělící hráze na Trokavec, tady míjíme nějakou mladou rodinku s kočárkem a po chvíli jsme z lesa venku u bývalé Padrtě.
Po silnici k dolní hrázi. Zde už je rušno. Alespoň 4 auťáky, sem tam nějaký mládenec v maskáčích s tornou, pak potkávám hojně rozvětvenou rodinu, ve které jsou zastoupeny všechny věkové kategorie. Zřejmě matka rodu na mne vznáší dotaz, co je to na tom kopci za rozhlednu. Vysvětlím jí, že ten kopec se jmenuje Praha a ta věž je nepřístupná a je na ní umístěn meteoradar, takže pokud sleduje v TV počasí, tak i díky této věži. Šlapání v těžkých holinách po asfaltu do kopce od hráze už mě začíná otravovat a tak nejbližší starou alejí to vemu vlevo. Obcházím zbytky zbořeniště a jsem u nádherného malého rybníčku na katastru bývalé Přední Záběhlé. Chvíli tady okouním a potom zamířím napříč loukou. Na silnici klesající k hrázi Dolního Padrťáku si všimnu, že nějaký mladý pár tlačí kočárek. I na tu dálku poznávám, že se jedná o stejný, který jsem už potkal na křižovatce poblíž dělící hráze. Jak se sem, hergot, tak rychle dostali? To snad není možný. Pak si ale v hlavě sesumíruji, že pokud přešli po dělící hrázi, kousek zpět po cyklotrase, pak tou rovnou lesní cestou přes Studánku a pak už jen kousek po louce na silnici, možné to je. A já to už také nijak nehnal, fotil, měnil baterie a vstřebával okolní pohledy. Překračuji silničku na Zadní Záběhlou, okukuji posed u lesa a po jeho okraji nabírám konečně kurz domů. Ještě si fotím dub-dvoják, natrvalo připínám Broka na vodítko a pak už jen zahajuji regulérní pochodové cvičení po asfaltu.
Abych si ten únavný a jednotvárný pochod přeci jen trochu zpestřil, fotím Gangloffův náhon v místě, kde vede podél silnice a teče zdánlivě do kopce, ba projdu si i kousek jeho části ve svahu Prahy. Zastavím se u pomníčku F.Roje, sleduji kanál stále ze silnice a pak mi to nedá, opustím ji a že půjdu podél kanálu, abych si ho více užil. Jde to dost blbě, samé náletové smrčky, větve, ostruží, šutry a najednou švihho, a už se válím na zemi. Chvíli se mi nechce vstávat a držkuju. Brok si zřejmě myslí, že si na něco hrajeme a s gustem mi olizuje nos, štěká a skáče mě po hlavě. Ještě že jsem nekřápl o zem s foťákem. Vracím se zpět na silnici a že podle náhonu už ani náhodou. Ale před Červeným lomem přeci ještě seběhnu udělat pár snímků té zatopené šachty u kanálu. Od rozcestí Buková-Nepomuk už je to jen 2 kilometry. Táhnu se jako slimák, těžké holínky bych nejradši už zahodil. Míjím odbočku Gangloffovi cesty, el. vedení na Pražák a už jsem na kraji Nepomuku. Doma shazuji holínky, předám Broka do péče žen, dostávám vyhoudáno, že jsem ho utahal a že nemám rozum. Brok mezi tím honí po zahradě kočky. Zhltnu trochu jídla a pak už si v malá hospůdce "Nepál" dopřávám první doušek Svijan. Jsem spokojen, že jsem si splnil přání a právě na velikonoční svátky navštívil místo bývalého benediktinského probošství. S místními i přespolními znalci probírám dnešní výlet a sonduji, kam bych tak mohl vyrazit ve dnech příštích.
Takže vřelé díky vám, neznámí, ale přesto mě blízcí přátelé, smím-li vás tak nazývati, za vaše články a fotografie, které mne budou vždy při návštěvě brdských lesů inspirací k dalším toulkám v těchto končinách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Václav Knechtl Václav Knechtl | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 11:46 | Reagovat

Děkuji za moc pěkně provedený článěk ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama